Minulý rok v září jsem dostala nabídku od Pískovky, zda bych se nechtěla zúčastnit kvalifikace na Olympiádu ve CTIF v kategorii ženy. Popravdě řečeno jsem neváhala ani vteřinu. Kvalifikaci jsme vyhráli a letos jsme se v termínu od 19.-26.7. zúčastnili této soutěže, pořádané shodou okolností Českou republikou v Ostravě.

Do Ostravy jsme vyjížděli v neděli a to rychlíkem Praha-Ostrava. Již naše první organizační akce v rychlíku, kde jsme měli místenky, napovídala o tom, že to bude nezapomenutelný zážitek. V Ostravě na nás čekal autobus, který odvážel soutěžící na prezenci. Tam jsme každý dostali propagační předměty a hlavně mapu Ostravy. Následně nás autobus dovezl ke kolejím, jež měly být týden naším domovem. Před kolejemi stálo již nespočetně cizinců, čekajících na klíče a pokyny o tom, do kterého pavilonu kolejí Báňské univerzity patří. Naše výprava získala pokoje ve 13. patře, teda zcela nahoře. K naší smůle výtah končil ve 12., což pro nás znamenalo stálé udržování fyzičky. Po vybalení jsme se vydali na večeři. Zjistili jsme, že se tady hlady opravdu trpět nebude, neboť výběr byl z 5 jídel, k tomu spousta zeleniny, ovoce a také nějaký ten dortík.

Od pondělí začaly tréninky. Vše se odehrávalo na stadionech ve Vítkovicích (část Ostravy). My jsme se tam dopravovali MHD, kterou jsme měli celý týden zdarma. Cesta do jádra dění nám trvala celou půl hodinu. Náš tým měl tréninky v pondělí a úterý vždy kolem páté hodiny. Nebyl to zrovna ideální čas, neboť většina doprovodných akcí se konala večer a my jsme museli po tréninku vždy spěchat, abychom něco neprošvihli. Jelikož to byla naše premiéra na těchto závodech, nikdo pořádně nevěděl, jak tréninky probíhají, kolik máme pokusů a času. Hlavně trénink štafety byl šokem, neboť jsme měli pouze jeden pokus, který se nám zrovna nevyvedl. Dalo by se říci, že štafeta pokračovala ve šlépějích nevyvedeného tréninku útoku. První trénink byl pro nás velkým zklamáním. Naopak v úterý jsme si zlepšili náladu, neboť nám vše perfektně klapalo. Upřesnila bych, jak probíhal trénink. Byl to takový závod nanečisto. Prošli jsme si prezencí a pokus prováděli s rozhodčími, kteří nás hodnotili i v sobotu. Na rozhodčí jsme měli opravdu štěstí. Hlavní rozhodčí byl sice Rakušan, ale velice ochotný a hodný. Ve všem nám radil a hlavně i v sobotu se choval zcela fair play.

Doprovodný program byl celý týden bohatý. Pobíhaly zde ukázky záchranných akcí hasičů a zdravotníků, přehlídka hasičské techniky atd. V pondělí večer jsme mohli vidět představení národů (pouze dětská kategorie), kde jednotlivé národy představovaly svou zemi formou ochutnávek národních pokrmů, letáků, pohledů, reklamních předmětů…Asi největší hvězdou se stali Japonci. Ti nejdříve ve svém stánku vyčkávali a vyráběli „pouze“origamy. V okamžiku, kdy už měly ostatní státy své zásoby vybrané, nastoupili Japonci s plnými krabicemi. Představte si stánek, kde dávají něco zadarmo…jak to tam asi vypadalo. V úterý se konalo vystoupení jednotlivých národů na pódiu. Některé státy se držely svých tradic, zpívaly národní písně nebo tancovaly národní tance a některé si připravily šou. Za toto vystoupení byly děti také hodnoceny. Český tým získal bronzovou medaili.

Ve středu večer byl zahajovací ceremoniál. V před programu zpívala Eva Farna. Slyšet sice byla, ale vidět moc ne, jelikož podium s ní bylo na druhé straně stadionu. Po 6. hodině jsme měli všichni sraz u stadionu, abychom se stihli do 7 srovnat. Soutěžící z požárního sportu tvořili reprezentační týmy, kde jsou všichni kamarádi. Tito lidé drželi v naší řadě české reprezentace výbornou atmosféru. To, že jsme v Čechách bylo poznat při nástupu. Většina družstev pochodovala (někdy až vtipně) a naše skupina, která tvořila nekonečný „štrúdl“, vstoupila na stadion za ohromného aplausu, našeho řevu a mávání vlaječkami. To byla jediná úžasná část celého ceremoniálu. Pak se samozřejmě představovali samí papalášové a my tam museli přes hodinu stát asi ve 30 stupních. Po ceremoniálu začala hrát skupina zpívající písničky od ABBY a závěrem byl krásný ohňostroj.

Od čtvrtka se závodilo. Začínala kategorie dětské CTIF. My jsem samozřejmě nesměli chybět na tribuně, neboť jsme měli jak v kategorii dívek, tak chlapců horké favority z Čech. Dívky byly z Pískové Lhoty, chlapci z Chlumce nad Cidlinou a z Horního Hradiště. Hradišťáci zde byli nováčci, jinak ostatní dvě družstva jsou již ostřílení účastníci této soutěže. Dopoledne jsme prožili ve velkých nervech a očekávání. Ukázalo se, že zkušenosti zde hrají velkou roli. Kromě Hradiště se to našim družstvům povedlo. Bohužel na této soutěži nejsou známé výsledky ihned, ale nejdříve druhý den. Rakouská komise výsledky přepočítává vzhledem k průměrnému stáří družstva. Každopádně to dopadlo nad naše očekávání. Kluci z Chlumce překonali všechny hrozby z Rakouska a VYHRÁLI, holky z Pískovky získaly 3. místo. To je ohromný úspěch. Ve čtvrtečním odpoledni se konala ještě soutěž ve výstupu na věž. Zde byli Čeští borci jasnými favority.

Po stovkách se konala soutěž CTIF kategorie mužů A. Pro nás to byla ohromná příležitost pochytit nějaké zkušenosti a okoukat fígle. V této kategorii nás reprezentovalo myslím minimálně 5 družstev. My jsme fandili hlavně kamarádům ze Zibohlav a Chlumce nad Cidlinou. Zibohlaváci předvedli výborný výkon a s časem 38,04 se zapsali mezi nejlepší výkon, co ČR pamatuje.

V pátek dopoledne probíhaly stovky mužů a zároveň stovky žen. Ženy měly trochu jiná pravidla, než je u nás běžné. Překážka byla místo 80 cm pouze 70 cm vysoká a kladina byla pánských rozměrů. Zde jsem byla zcela šokovaná nejen výkony ostatních zemí, ale zejména tím, že se neběhalo na elektronickou časomíru, jako je už léta běžné na naší Klučovské ulici, ale na obyčejné STOPKY!!! Později jsem pochopila, že požární sport, jaký opěvujeme u nás, se ve světě moc neběhá a není tak oblíben. Není proto divu, že družstva z České republiky byla mezi ostatními za hvězdy. Dalo by se říci, že to byla soutěž, zejména v kategorii žen, mezi reprezentačními týmy ČR. Odpoledne se běhaly štafety družstev požárního sportu. Štafeta opět nebyla to, na co jsme zvyklí. Ženy mají na prvním úseku žebřík jako děti a v posledním úseku se v obou kategoriích hasí oheň. Dost dobrý zážitek.

A v sobotu nastal náš den D. Na prezenci jsme měli být v půl 10 a v 10 na akci. Vše probíhalo stejně jako na tréninku. Bohužel nám těsně před začátkem našeho pokusu začalo pršet. Nebylo to dobré znamení. Nevím jak holky v týmu, ale já jsem byla vcelku klidná. Možná to bylo i tím, že jsme měli dvakrát trénink se stejnými rozhodčími, kteří se na nás v sobotu opravdu usmívali a přáli nám hodně štěstí. To se nás nejspíš ale nechtělo držet. Stala se největší chyba – rozpojila se nám savice, což znamenalo 20 sekund trestných a ztráta naděje na nějaký úspěch. Následně nás čekala štafeta. Skládá se z 8 úseků. 6 je jich volných, na dvou je kladina bez náběhových můstků a v posledním úseku je roura, kterou se proskakuje. Já jsem získala post „rozbíhačky“. Šli jsme na start, z nebe padaly provazy vody a my se ocitli v jedné velké kaluži, která nechtěla nikam odtéci. Toto byl pro mě také neskutečný zážitek. Nikdy jsem neměla to „štěstí“ běžet v přívalovém dešti, kde jsem neviděla na dráhu skoro ani na krok. Ale nic jiného mi nezbývalo než si říci, že buď to vyjde, nebo do cíle doplavu. Startér byl z Rakouska a jeho povel byl tak dlouhý, že jsem se v něm ztrácela. Ale v dešti to stejně nemělo význam, neboť jsem ho skoro neslyšela. Ač už to nikdo nečekal, tato štafeta nám všem zvedala maximálně náladu. Už nám nevadilo, že budeme někde na konci. Jako by z nás ten déšť smyl všechny chmury a my se „vysmáté“ a promočené sešly v cíli.

Odpoledne se konaly útoky, v kategorii požární sport, kde si Češi pohlídali svá umístění. V ženách se na 1. místě umístila reprezentace A, na 2. reprezentace B a na 3. reprezentace C. V mužích se dobráci umístili také na 1. a profíci na 2. pozici.

V sobotu večer byl závěrečný ceremoniál, kde nám pro změnu zase celou dobu lilo. V neděli jsme se zabalili a po obědě frčeli opět rychlíkem domů.

Na závěr bych chtěla shrnou celkové pocity z těchto závodů. Určitě to pro mě byla ohromná zkušenost. Už jen to, že jsem poznala jiné národy, jejich uniformy i trošku jejich nátury. Prožívala jsem velké emoce při fandění v kotli plném Čechů, padly i slzičky, když se děti umístily. Bohužel jsem ale byla i velmi zklamaná. Pochopila jsem, že tato soutěž je soutěží Rakušanů, kteří asi neznají fair play. Rozhodčí zejména dětem nadržují a vůbec jim nepřijde divné, že se na to kouká milion lidí. Dokonce jsem si nahrála i družstvo, které vyhrálo v mužích A…úžasný výkon, útok za 29 sekund, ale vyběhli předčasně a nikdo jim nedal 10 trestných. Asi není divu, že na tuto soutěž jezdí spousta družstev jako za odměnu. Prostě to chce užít si to tam a vůbec se nestresovat nadějí na nějaké umístění.

Text: Jana
Foto: přivezla taky Jana